Co byste měli vědět o kytarových strunách?

Základní typy - nylon a kov

Nylon je nejpopulárnějším materiálem pro jádra strun pro klasickou kytaru. Nylonové struny se také občas používají na některých kytarách, určených pro prstové styly hry (fingerstyle). Bývají to většinou kytary s menším tělem, určené pro sólovou hru. Jejich zvuk bývá kultivovaný, ušlechtilý, avšak méně hlasitý. Nehodí se pro hru v prostředí, kde je třeba se prosadit. Výhodou je poměrně nízká cena a hlavně stejné parametry, které lze zaručit již během výroby - výrobní proces lze poměrně přesně kontrolovat.

Po mnoho desetiletí se struny vyráběly z přírodních materiálů, zpravidla ze zvířecích střev nebo z hedvábí. Nylon se objevil až kolem roku 1940 jako důsledek válečných omezení. Střevové struny jsou dnes vzácné, drahé a jde vždy o mistrovské struny pro klasickou kytaru. Oproti nylonovým mají mnohem delší životnost, ale jsou poměrně náročné na údržbu. Mají také horší stabilitu (aspoň ty dostupnější), takže např. ladění po každé odehrané skladbě není nic neobvyklého. Jsou choulostivé zejména na změny vlhkosti. Při jejich výrobě nelze zaručit úzkou toleranci parametrů, kontrola kvality se proto provádí pomocí výběru. Určitý podíl tak mají struny, označené jako "mimotolerantní", které se pak buď prodávají kusově, nebo se z nich sestavují sady s jiným typovým označením.

Většina strun, používaných v mnoha dnes oblíbených žánrech (např. country, folk, bluegrass apod.), bývá kovových. Objevily se na akustických kytarách kolem roku 1900. Na elektrických kytarách se používají výhradně. Jsou tvořeny kovovým jádrem, které je u silnějších strun (E, A, D, G při standardním ladění) ovinuto tenkým drátkem z různých slitin, podle typu struny nejčastěji bronzovým nebo fosforbronzovým (viz obr. vlevo). Tenké struny bývají tvořeny pouze jádrem.

Z čeho se skládá struna?

Kytarová struna je tvořena jádrem, které může být vyrobeno buď ze syntetického materiálu (většinou nylon, který se používá u strun pro klasickou kytaru), nebo kovové (zpravidla ocelové, vhodné pro akustické i elektrické kytary).

Pro struny, určené pro elektrické kytary, se u některých typů stále používá niklové jádro. Nikl se používal v začátcích elektrické kytary, protože niklová struna v kombinaci s cívkovými snímači (single i humbuckery) poskytovala vyšší výstupní napětí. Dnes se niklové struny používají v případech, kdy chceme dosáhnout "starého" (vintage), teplého tónu. Pozdější konstrukce snímačů již používaly cívky s feritovými jádry, která díky své permeabilitě umožnila dosáhnout značné indukčnosti cívky i při malém počtu závitů. Tím se snížil odpor vinutí i jeho vlastní kapacita, tedy parametry, negativně ovlivňující velikost výstupního napětí ze snímače. Použití feritových jader cívek snímačů zároveň umožnilo i použití strun s ocelovým jádrem, které mají oproti niklu delší životnost. Na trhu proto dnes převládají struny s ocelovým jádrem.

Jádro mívá kruhový nebo šestihranný průřez. Leckdo se domnívá, že šestihranné jádro vydrží déle a je vhodnější pro energickou hru. Nelze však prokázat, že by struna s šestihranným jádrem déle vydržela či byla vhodnější pro nějaký konkrétní styl hry. To však vůbec nevadí některým výrobcům, aby nevypouštěli polopravdivé reklamní slogany, např. DR tvrdí: "Kulaté jádro dodává strunám DR Sunbeam delší sustain a flexibilitu... Hledáte-li "starý" (vintage) zvuk, zkuste struny s kulatým jádrem." Šestihranné jádro se používá především z technologických důvodů, protože na něm lze vinutí struny snadněji a stabilněji usadit. Drát, kterým je jádro ovinuto, je zpravidla měkčí, než jádro. Je-li navinut na šestihranné jádro (např. d'Addario), jeho hrany se do materiálu drátu "zakousnou", čímž vznikne velmi pevné spojení vinutí s jádrem. Struna má pak delší životnost a déle drží intonaci. U některých strun, např. DR Sunbeam, se stále používá jádro kruhového průřezu. Výroba strun s kulatým jádrem je také pracnější a DR a někteří další výrobci stále vinou struny ručně. Šestihranné jádro mívají pouze vinuté struny, tenké struny (E a H, resp. B) mívají prakticky bez výjimky kruhový průřez.

Výška tónu je dána nejen sílou struny, ale i fyzikálními vlastnostmi použitého materiálu, především jeho pružností. Tenčí struny mají vyšší tón a menší dozvuk (sustain), u silnějších strun je tomu naopak. Síla struny je optimální pro určitou výšku tónu, pro kterou je rovněž optimalizován tah struny a rozkmit (amplituda) kmitající struny. Většina strun je navržena pro standardní ladění (E-A-D-G-H(B)-E), najdeme však i speciální sady strun, určené pro ladění D-A-D-G-A-D nebo pro vysoké, tzv. Nashville ladění (což jsou prakticky tenké struny z 12strunné kytary). Pokud používáme alternativní ladění kytary (DADGAD, Orkney apod.), platí zásada, že struny vždy pouze podlaďujeme. Pokud bychom strunu naladili výš (tj. přitáhli), vzroste neúměrně její tah (a tím namáhání rezonanční desky kytary) a hrozí samozřejmě i přetržení struny. Struna je zpravidla zkoušena na pětinásobný tah, než jakému je vystavena při správném naladění, ale nesmíme zapomenut, že je struna zároveň i "lámána" přes kobylkový plátek (sedlo) a přes nultý pražec (ořech). Pokud struna praskne, je to zpravidla v místě jejího ohybu přes kobylku (v místě zakolíčkování) nebo v místě kobylkového plátku.

Výška tónu jednotlivých strun při standardním ladění
(struny se číslují od nejtenčí po nejsilnější)

1. struna - E = 329,63 Hz
2. struna - H(B) = 246,94 Hz
3. struna - G = 196,00 Hz
4. struna - D = 146,83 Hz
5. struna - A = 110,00 Hz
6. struna - E = 82,41 Hz

Platí, že podladěná struna mívá větší rozkmit (amplitudu). V některých případech se může stát, že struna při podladění začne drnčet - narážet do pražců. V tomto případě bude nutné zatočit napínákem v krku kytary a zvýšit prohnutí krku. Ve většině případů to však není nutné a kytara bude hrát např. v ladění DADGAD i bez dalšího nastavování.

Typy vinutí

V běžných kovových sadách jsou vinuté jen některé struny, zpravidla nejsilnější 3, 4, 5, a 6 (tedy G, D, A a E). Tenké struny 1 a 2 (E a H, resp. B) bývají bez vinutí.

Průměry strun a použité materiály se u jednotlivých výrobců liší podle toho, jak se výrobce snaží vyjít vstříc požadavkům hráčů. Vinutí struny ovlivňuje zejména dozvuk (sustain) a čistotu, jas a zřetelnost tónu.

	Nejběžnější je kulaté (Round Wound) vinutí, tj. jádro je ovinuto drátem kruhového průřezu. Taková struna má čistý, jasný a průrazný zvuk a to i oblasti středů a hloubek.
	V polovině 70. let minulého století přišla firma d'Addario s půlkulatým (Half Round Wound) vinutím. Technologická náročnost výroby struny se tím zvýší (je třeba přesného broušení), ale struna má mnohem hladší povrch, čímž se omezí známé pazvuky při přejíždění z polohy do polohy a škrábání při hře trsátkem. Struna je zároveň šetrnější k prstům a je méně náchylná k usazování nečistot. Tyto struny, někdy též nazývané jako "hlazené", proto mají zpravidla delší životnost. d'Addario popisuje struny jako "částečně zachovávající zvuk strun s kulatým vinutím, které však získávají bohatší a teplejší zvuk, obvyklý u strun s plochým vinutím".
	U strun s plochým vinutím (Flat Wound) je jádro namísto obvyklého drátu ovinuto páskem, který navíc bývá velmi často ještě leštěný. Struna získá bohatý, temnější zvuk a je velmi příjemná na dohmat. Proto je řada hráčů preferuje zejména na basových kytarách, je-li třeba dosáhnout zvuku "staré školy" z 50. a 60. let minulého století. Velmi oblíbené jsou i na akustických kytarách hráči country, blues, reggae, R&B, a jazzu.

Druhy kovových slitin a další materiály, používané pro výrobu strun

Bronz 80/20 - je slitinou 80% mědi a 20% zinku (pro tuto slitinu je vhodnější označení mosaz, jako bronz bývá spíš vnímána slitina mědi a cínu). Struny z tohoto materiálu mívají zvonivé, průrazné výšky a mohutné burácivé basy. Patří k nejoblíbenějším a nejčastěji vyráběným.

Fosforová bronz (fosforbronz) - prvním výrobcem strun z tohoto materiálu byla pravděpodobně firma d'Addario a na trhu se objevují od roku 1974. Slitina obsahuje 92 % mědi, 8% cínu nebo zinku (92/8 Phosphor Bronze) a stopové množství fosforu. Fosforbronzové struny mají oproti strunám z bronzi 80/20 delší životnost. Jejich zvuk je teplý, jasný, a vyvážený.

Niklovaná ocel - ocelová struna, na jejímž povrchu je zpravidla 8% (váhových) čistého niklu. Používají se v posledních 50 letech téměř výhradně na elektrických kytarách, výhodou jsou magnetické vlastnosti oceli. Poniklovaný povrch nejen hezky vypadá, ale je i velmi odolný, proto mají niklované struny dlouhou životnost. Zvuk těchto strun je velmi jasný, až řezavý, proto jsou tyto struny nevhodné na akustickou kytaru.

Nerezová ocel - pro své magnetické vlastnosti je vyhledávaným materiálem pro struny, používané na elektrických kytarách. Vyniká dlouhou životností, struny nečernají a mají velmi průrazný, zvonivý zvuk. Z nerezu také bývají tenké struny (E a H) v mnoha sadách, určených pro akustické kytary.

Stříbřená měď - struny jsou z měděného drátu kruhového průřezu, který je elektrolyticky postříbřen. Používají se pro klasickou kytaru. Tyto struny vyžadují opatrné zacházení a velkou péči, protože měď je měkká a velmi tažná. Pokud se opotřebuje postříbření, je nutné struny vyměnit. Mají nízkou životnost.

Silk & Steel (hedvábí a ocel) - struny z těchto materiálů jsou vhodné především pro kytary s malým tělem. Oblíbené jsou hráči, zaměřenými na prstové styly hry. Struny Silk and Steel mají bohatý, barevný a složitý zvuk. Vyrábějí se opřádáním ocelového jádra hedvábím, přes které je nakonec navinut postříbřený měděný drát. Mají měkký "omak" a při pohybu ruky po hmatníku téměř nevznikají pazvuky.

Nylon Strings (nylonové struny) - pod tímto označením se ukrývají struny pro klasickou kytaru. První tři struny (vysoké) většinou bývají tvořeny pouze nylonovým jádrem, další tři jsou tvořeny nylonovým jádrem kruhového průřezu, které je ovinuto drátem z některé z výše uvedených kovových slitin. Nejčastěji se používá stříbřená měď.

Nylon Trebles (nylonové výšky) - zvláštní označení pro tři první vysoké struny. Používá se v případech, kdy zvlášť kupujeme vysoké struny a zvlášť nízké (např. kombinujeme s hlubokými strunami Silk & Steel apod.). Výobce pro tyto tři struny zaručuje specifické vlastnosti (např. stabilitu apod.). Např. d'Addario nabízí 3 typy nylonových výšek: Laserem vybíraný nylon Pro-Arte, jednosměrně tažený (rectified) nylon a standardní nylon.

Jen pro úplnost se ještě zmíníme o jednom zvláštním typu strun, který je mimochodem k dostání i u nás - John Pearse Thomastik. Jejich první, druhá a třetí struna má jádro, tvořené kovovým lankem (licnou). které je ovinuto plochým nylonovým páskem. Basové struny mají perlonové jádro ve směsi s hedvábím a jsou ovinuty postříbřeným drátem ze zvonoviny (bronzi). Tyto struny mají velmi malý tah, srovnatelný s nylonovými strunami, avšak kytaře propůjčují jasný, čistý zvuk kovových strun. Jsou proto velmi vhodné pro prstové styly hry a díky svým vlastnostem si je oblíbila celá řada špičkových kytaristů, zejména v Brazílii.

Potahované struny

Důvodem, proč "odchází" struna, je především její znečištění. Pot, mastnota, částečky kůže a prach strunu postupně obalují a u vinutých strun prostupují mezerami vinutí. Dochází ke korozi i k znehodnocení zvuku vlivem tlumení, způsobené vrstvou nečistoty. Struna se i začíná během hry rozlaďovat, protože ji naladíme znečištěnou, avšak během hry se nečistota částečně "oklepe" a tím se změní hmota struny, což má při nezměněném napětí za následek změnu kmitočtu. Vlivem koroze dochází k narušení povrchu struny, což může způsobit její prasknutí. Je tedy zřejmé, že prodloužit životnost struny je možné, pokud zabráníme prostupování nečistot vinutím struny a korozi jejího povrchu. Toho je možné dosáhnout pomocí ochranného povlaku.

Dalším důvodem omezené životnosti strun je únava materiálu. Struna je pod stálým napětím (tahem), což má za následek strukturální změny materiálu. V materiálu totiž existuje cosi jako "vlákna", což jsou oblasti, kde panují přibližně stejné síly (až na molekulární úrovni). Jakékoli namáhání materiálu má za následek změny těchto sil, materiál se jakoby "poddává" a tím dochází i ke změnám jeho fyzikálních vlastností. Ovlivnit proces únavy materiálu nelze žádným vnějším zásahem, žádný ochranný povlak zde nepomůže. Jedinou možností je použití vhodnějších materiálů. Pro nás to znamená pečlivěji vybírat z nabídek různých výrobců, avšak vliv únavy materiálu není natolik významný, aby mělo smysl vybrat strunu s méně vhodným zvukem, zato s delší životností. Budeme se muset smířit s tím, že životnost struny se pohybuje mezi jednotkami hodin až desítkami dnů a v takto krátkém časovém intervalu se únava materiálu jen stěží projeví.

Ačkoli výrobci strun nezveřejňují technologické detaily vytváření ochranného povlaku ani materiál, který povlak tvoří, existují v podstatě tři způsoby potahování strun:

	Typickým představitelem této technologie jsou oblíbené struny Elixir PolyWeb a NanoWeb. Chráněny jsou pouze vinuté struny. Povlak lze přirovnat k velmi tenké bužírce, přetažené přes celou, již hotovou strunu. Starší technologie PolyWeb používá povlak o síle řádu desítek mikronů. Struna je na omak kluzká, výhodou je, že zmizí pazvuky, které se objevují při změně polohy. Nevýhodou jsou obtížnější bendy. Struna začne po určité době "chlupatět", což nemá na výsledný zvuk prakticky žádný vliv. Modernější technologie NanoWeb používá povlak přibližně desetkrát tenčí. Struna je méně kluzká, bendy již nejsou tak obtížné, avšak pazvuky jsou stále poměrně účinně potlačené. Materiálem povlaku je pravděpodobně teflon, výrobce uvádí pouze, že se jedná o polymer. Názvy PolyWeb a NanoWeb jsou vyhrazení firmě W. L. Gore and Associates a značce Elixir. Struny Elixir patří ke dražším značkám, u nás sada stojí kolem 430 Kč. Podobnou technologii používají i další výrobci, např. Black Diamond. Zde jsou povlakem opatřeny všechny struny. Povlak má černou barvu, takže je na první ohled patrné, je-li porušený.
	Tyto struny se skládají z šestihranného jádra, ovinutého drátem, který je potažen tenkou vrstvičkou polymeru. Žádná další ochrana zde není. Vlivem těsného vinutí a mechanického namáhání se povlak sousedících závitů do jisté míry spojí, čímž s vytvoří kvazihomogenní ochranná vrstva. Struny jsou na omak kluzké a mastné, což je příčinou rozporuplných reakcí hráčů - někteří takové struny nesnášejí, jiným naopak vyhovuje absence pazvuků, vznikajících při změnách polohy. Oproti jiným technologiím je zde množství ochranného materiálu větší, což nutně ovlivňuje zvuk. Někteří hráči uvádějí, že zvuk těchto strun je měkčí a tlumenější, méně ostrý a průrazný. Představitelem této technologie jsou struny d'Addario EXP. Jsou levnější, než Elixir, sada u nás stojí kolem 350 Kč. Tuto technologii používají i struny Martin SP Plus. Na omak nejsou tak kluzké, pazvuky jsou rovněž omezené. Zdá se, že tyto struny C. F. Martin velmi záhy přestal vyrábět a u Martin SP Lifespan přešel na jinou technologii. SP Plus u nás nabízí za sníženou cenu (260,-) Lídl Music. Ze strun mám poněkud střídavé dojmy, stejně jako u všech strun Martin je ze začátku příjemný bohatý, průrazný zvuk, který však za pár hodin zmizí a struny hrají tlumeně a ploše. Martin SP Plus se však ustálí na určitém zvuku, který se i po dvouměsíčním intenzívním hraní nemění k horšímu. Stejný systém potahování je použiti u DR Strings EXTRA.
	Nejmodernější metody ochrany strun spočívají v tlakovém "prosycení" celé struny polymerem. U vinutých strun je tak celá struktura vinuté struny prostoupena ochranným materiálem, nejsou zde žádné "díry". Hladké struny mají ochranným materiálem vyplněné mikroskopické nerovnosti povrchu. Představitelem této technologie jsou struny Gibson Hydrophobic. Patří k nejdražším na trhu, jejich cena je oproti strunám Elixir až trojnásobná. U nás se zatím neprodávají. Struna je na omak stejná, jako struna nepotahovaná. Při změnách polohy jsou slyšet obvyklé pazvuky. Je to dáno tím, že na rozdíl od předchozích dvou technologií není ošetřen povrch struny, ale její vnitřek. O zvuku toho nemohu příliš napsat, chybí srovnání. Reakce hráčů však naznačují, že tyto struny jsou přijímány vcelku kladně. Tato technologie je prý použita i u strun Fender Dura-Tone, které by měly být mnohem levnější.

Jakou sílu strun zvolit?

Silnější struny poskytují hutnější, hlasitější zvuk, avšak může se na ně hrát poněkud obtížněji. Mají delší životnost, méně se rozlaďují. Slabší struny znamenají snadnější hraní, ale horší, slabší zvuk, dříve "odejdou" a jsou méně stabilní. Pro začátky lze doporučit slabší struny (10) a až si prsty zvyknou, bude možné zvolit silnější (12 či 13). Většina nových kytar se prodává se slabšími strunami (10-11). Nevýhodou slabších strun je úplně jiný zvuk - tenká struna nemá dostatečnou hmotu a i když ji rozechvějeme, kmitající struna většinou nemá dostatečnou energii k vybuzení rezonanční desky kytary. Výsledkem je "krabicový" zvuk, příliš zvonivé výšky a nevýrazné, tlumené, plechově znějící basy. Celkový zvuk je pak laciný, nevyvážený, celkově slabý a neodpovídá kvalitě kytary.

Abychom se těmto problémům vyhnuli, je třeba zvolit struny, pro které je kytara konstruovaná. Westernové kytary (dreadnought a jumbo) mívají silnější rezonanční desku, k jejímuž vybuzení je třeba větší energie. Pro tyto kytary jsou proto vhodné struny síly 12 či 13. Někteří hráči však dreadnought či jumbo se silnějšími strunami považují za nevhodné pro náročnější prstové styly hry a považují je za typické nástroje pro flatpicking (hru trsátkem). I když je pravda, že flatpicking převažuje např. v bluegrassu (kde je rovněž typické používání silnějších strun), lze najít celou řadu hráčů, hrajících prstovým stylem právě na dreadnought či jumbo se silnými strunami.

Pro prstové styly se však obecně dává přednost kytarám s menším tělem tvaru OM (tj. vzhledem připomínající spíš klasickou kytaru, tvar se označuje též jako 000 či GS, apod. - podle zvyklostí výrobce), které mají kratší menzuru, nejsou tak hluboké a mají tenčí rezonanční desku. Mívají i jiné, poněkud subtilnější vnitřní žebrování a často mívají krk s V profilem. Širší krk zde nebývá zvláštností, místo standardních 43 mm, obvyklých u dreadnoughtu či jumba najdeme modely kytar s krkem šířky 44-48 mm. Pro tyto kytary bývají vhodné vhodné kovové struny síly 10, max. 11 a není chybou použít i struny Silk & Steel nebo zvláštní struny John Pearse Thomastik, o kterých jsme se již zmínili. Do této kategorie patří i malé kytary, tzv. parlorky. Jejich zvuk je sice slabý, ale velmi ušlechtilý a jsou proto velmi vhodné k pohodlnému hraní nejnáročnějších partií, studiovým nahrávkám na mikrofon apod. Tyto kytary mají většinou subtilní konstrukci a vyžadují přímo něžné zacházení. I když snesou tenké kovové struny, jsou pro ně struny Silk & Steel nebo John Pearse Thomastik vždy vhodnější.

U takové kytary (zvlášť parlorky) se vždy ujistěte, jakou sílu strun doporučuje výrobce. Pokud se rozhodnete použít struny síly 12 nebo dokonce 13, je na místě maximální opatrnost a v žádném případě nepoužívejte silnější struny, než doporučuje výrobce. Pak opravdu hrozí zničení kytary! Je nutné počítat s tím, že akustický výkon takové kytary je mnohem menší a má-li kytara hrát spolu s hlasitějšími nástroji (banjo, mandolína), může velmi snadno zaniknout. Stejně tak nebude taková kytara vhodná ke hře v hlučnějším prostředí. Poměrně často se proto tyto kytary doplňují snímáním, čímž se z nich stane elektroakustická kytara. Volba vhodného systému snímání je však poměrně náročná, pokud chceme zachovat zvukové vlastnosti akustické kytary.

* Struny síly 14 jsou poměrně vzácné a používají se méně, rovněž je mají v sortimentu pouze někteří výrobci. Nejsou vhodné na každou kytaru, tenkou rezonanční desku by mohly zničit. Bez problémů je lze použít na kytarách se silnější smrkovou rezonanční deskou, ale např. na cedr budou nevhodné.

Označování síly strun pouze sílou nejtenčí struny je velmi hrubé a o vlastnostech konkrétní sady poměrně málo vypovídající. Jednotliví výrobci mívají své preferované síly pro každou strunu, např. Gore Associates používá v "dvanáctkových" sadách Elixir pro strunu G sílu 0,024", zatímco C.F. Martin 0,025" apod. Mnozí výrobci také nabízejí atypické sady, určené pro nějaký specifický žánr hudby, např. jazz nebo bluegrass. Můžete se tak setkat např. s:

• Light Top/Medium Bottom (Bluegrass) 12-56
• Light Top/Medium Bottom 12-59
• High Strung/Nashville Tuning 10-27
• True Medium / DADGAD Tuning .013-.056

apod. Existují také sady s označením Light-Heavy (light trebles, heavy bass), Custom Lights (extra light trebles, light bass), Medium-Heavy (medium trebles, heavy bass) apod.

Pro dvanáctistrunnou kytaru je výběr atypických sad ještě větší. Jste-li majitelem nějaké atypické kytary, můžete buď najít odpovídající sadu pro váš nástroj, nebo si budete muset sestavit vlastní sadu z kusových strun. Poměrně běžné bývají sady, určené na barytonky (16-70), Elixir dokonce nabízí sadu pro 8-strunnou barytonku Taylor GT8. Specializovaní prodejci v zahraničí nabízejí sady pro 7 a 14-strunné kytary apod. Předpokládejme však, že majitelé taových nástrojů budou zkušení kytaristé, kteří si poradí i bez toho "začátečnického průvodce".

Barevné značení konců strun

Kovové struny pro westernové kytary mají zakončení v podobě malé mosazné "kladky", přes kterou je ovinut konec struny, který je pak zajištěn ve vinutí vlastní struny.

Někteří výrobci barevně označují zakončení strun pro lepší identifikaci jejich průměru. Není to nutné proto, abychom poznali např. strunu H od E, pokud to nepoznáte, raději ani struny nevyměňujte! Vyskytují se však struny stejného tónu s různými průměry a občas bývá nutné si sestavit vlastní sadu z kusových strun (dělají to např. hráči bluegrassu). Zde tedy barevné značení konců strun spolu s katalogovým listem pomůže identifikovat správný průměr, zejména při nákupu. Barevné značení bohužel není nijak normalizováno a nevyskytuje se příliš často.

Údržba strun

Mělo by být (ale jak známo, není) samozřejmostí, že si před hraním omyjeme a důkladně osušíme ruce. Po hraní je vhodné struny vyčistit nějakým vhodným prostředkem. U nás patří k oblíbeným čistič strun Dunlop 6582, čistič strun Fast Fret (GHS) a čistič strun Ernie Ball. Jejich cena se pohybuje v rozpětí 100 - 200 Kč za lahvičku. Levnější variantou může být izopropylalkohol, který se používá na čištění v jemné mechanice, k čištění válců laserových tiskáren apod. Litr izopropylalkoholu vyjde přibližně na 170 Kč, ale je to natolik univerzální čisticí prostředek, že se v domácnosti neztratí. Opatříme si malou (~ 100 ml) lahvičku s rozprašovačem. Stříkneme trochu izopropylalkoholu na hadřík a tím vyčistíme jednu strunu po druhé, v případě nutnosti můžeme strunu povolit a po vyčištění ji opět naladíme. Povolit všechny struny najednou se nedoporučuje, způsobili bychom tím mechanický šok krku i celé kytaře. Je nutné čistit důkladně, ale opatrně, několikrát se mi povedlo při brutálnějším čištění strhnout ovinutí již poněkud opotřebené struny, čímž byla zničená. Vždy stříkáme na hadřík, nikdy na struny (a tím hmatník nebo i tělo kytary)! Izopropylalkohol sice není nijak agresivní rozpouštědlo, ale povrchu hmatníku nebo laku kytary rozhodně neprospěje!