Výrobci i prodejci nás tahají za fusekli
Výrobce i prodejce se snaží prodat co nejdráž, zákazník koupit co nejlevněji. Tento odvěký rozpor se u kytar řeší poněkud podivným způsobem – šířením polopravd a zamlčováním podstatných skutečností (pozn. moje osobní zkušenost/názor, just $0.02 worth). V praxi jde o to, že se málokdy přímo dozvíte, z čeho je kytara nebo její část udělaná. Pokud je kytara či její část zhotovená z masivu (tj. kusu dřeva), bývá to vysloveně uvedeno (masiv, celomasiv; něm. Vollmasiv, massiv; angl. solid). Není-li to uvedeno, jde o překližku.
Pokud prodejce např. uvede, že "přední deska je vyrobena z pečlivě vybíraného masivního smrku Sitka, luby a zadní deska jsou zhotoveny z dřeva sapele, což je druh afrického mahagonu", znamená to, že kytara je polomasiv se smrkovou (Sitka) přední deskou a zbytek je překližka, jejímž základem je sapele. Výrok "...jsou zhotoveny z dřeva..." je tedy propagační blábol, který si dovolím označit za pokus o klamání zákazníka. Naštěstí se najdou i velmi solidní prodejci, kteří vše podstatné uvedou rovnou (např. Elderly Instruments, Lansing, MI 48901 USA nebo Musikhaus Thomann, D-96138 Burgebrach, Německo). Než takové jednání se zákazníkem zdomácní i u nás, si budeme asi muset ještě počkat.
Moje druhé upozornění se týká výrobců. Většina z nich "outsourcuje" výrobu na dálný Východ, zejména do Číny a Malajsie. To umožňuje sice snížení prodejních cen, takže např. i my, evropská chudina, máme šanci se dostat ke kvalitnějšímu nástroji, na druhé straně se leckterý začátečník může nachytat na tradiční americkou značku. Nástroje z dálného Východu však nemívají stejnoměrnou kvalitu, takže můžeme najít jak vynikající kousek, tak i naprostý zmetek. Poněkud divně působí, když je na nástroji čínské výroby inzerována rezonanční deska ze smrku Engelmann nebo Sitka – oba totiž rostou na západním pobřeží USA a Kanady. Dost těžko si umím představit, jak nějaká čínská fabrika ve velkém dováží Sitku, když např. C.F. Martin nebo McPherson inzerují, jak vykupují polomy...
Jen několik větších výrobců nepřesunuje výrobu do oblastí s lacinou pracovní silou. Ti si však nechají vše zaplatit, takže i polomasiv z jejich dílen vyjde dráž, než masiv z Číny. Útěchou nám budiž, že tito výrobci nabízejí velmi kvalitní zpracování, takže je prakticky jeden nástroj jako druhý. Řada výrobců se orientuje na dražší modely, zatímco výroba levnějších probíhá v zemích s lacinou pracovní silou. Posuzování celkové kvality produkce je pak mnohem obtížnější. U některých výrobců může být takové rozdělení výroby dle modelů jen fáma, ve skutečnosti se kompletní sortiment vyrábí např. v Číně a "vyšší modely" se získávají pouhým tříděním. Dopátrat se pravdy je pak velmi těžké, Číňanům ani nevadí na svou produkci lepit nálepky s nápisem "made in U.S.A.", dokonce umožňují existenci fiktivních výrobců, kteří de facto jen prodávají jejich produkci, opatřenou dohodnutou značkou.
Buď jak buď, buďme rádi za čínské nástroje. Jich nebýt, mnoho z nás by nehrálo vůbec, nebo bychom se nedoplatili...
Jakou kytaru si vybrat?
Nejdůležitějším kritériem bývá cena. Většinou platí, že překližka bývá nejlevnější, celomasiv nejdražší. Není však důvod považovat překližku za méněcennou nebo polomasiv za kompromis, jak se za rozumný peníz dostat k jakž takž hrajícímu nástroji. V mnoha případech bývá pečlivě zpracovaná překližka lepší, než odfláknutý masiv. Vždy vybíráme podle toho, k čemu budeme nástroj používat - k hraní je jasné, ale kde a co hrajeme už někdy méně. Následující platí ponejvíc pro tzv. westernové kytary (dreadnought či jumbo). Takže:
Překližka
bude vhodná nejen na vandrování a do hospody, ale také k pódiovému vystupování v kapele. Pokud je vaší oblíbenou technikou hry strumming (rytmické údery a poměrně statické držení akordů) a nedokážete hrát bez trsátka, je pro vás jednoznačnou volbou. Překližku zvolíme i na skladby, jejichž těžiště je spíš v rytmu nebo váš projev je spíš o zpěvu, než o hraní. Je třeba počítat s tím, že jejich zvuk bude spíš "drátěný", slabší, leckdy se vám zdá, jako by byl uvězněný uvnitř a nemohl ven. Překližka hraje výborně s novými strunami, ale poměrně rychle zvuk ztrácí na hlasitosti i razanci. Bývají výborné jako elektroakustiky, pokud jsou osazeny snímači typu humbucker nebo piezo.
Výhodou překližky je její odolnost, nízká cena a minimální nároky na údržbu. Na překližku většinou nepotřebujete ani pevný kufr, bohatě stačí měkký obal (tzv. rockbag či gigbag). Vyskytují se v mnoha barevných provedeních, mohou být i stylově pomalované. Tvarem a velikostí to bývá nejčastěji dreadnought či jumbo, méně často menší těla tvaru OM.
Nevýhodou je především zvuk. Můžete se spolehnout na to, že 99% zvuku vyrobí přední deska – luby a záda kytary se na zvuku prakticky nepodílejí. Další nevýhodou je váha, překližky bývají těžké (podle toho je také poměrně spolehlivě poznáte, čím větší podíl masivu na kytaře, tím je nástroj lehčí). Pokud budete nastavovat průhyb krku, budete u překližky muset postupovat pečlivěji – překližka pracuje jinak, než dřevo a je celkově nepoddajná. Na druhé straně se tolik neprojeví změna síly strun, pokud místo standardní sady použijete nějakou hybridní, většinou vám to projde bez nutnosti nastavovat průhyb krku nebo upravovat kobylkový plátek (sedlo).
Je jen škoda, že řada výrobců považuje překližky za laciné nástroje, kterým není třeba věnovat tolik péče při výrobě. Proto najdeme mezi překližkami tolik zmetků, které vyžadují zásah kytaráře nebo jsou dokonce neopravitelné. Při nákupu je tedy nutné být jako ostříž a vždy kupovat jen tehdy, je-li skladem více (minimálně 5-6) kusů od stejného typu. Přesto by dobrá překližka neměla chybět v naší výbavě, protože použití je opravdu nejširší.
Polomasiv
Většina polomasivů má přední rezonanční desku masivní, luby a "záda" bývají z překližky. Nejsou však vyloučené jiné kombinace, např. masivní přední a zadní deska a překližkové luby apod. Je třeba se zmínit i o kytarách typu Ovation, tvořené masivní přední deskou a luby plus zadní desku tvoří výlisek z kompozitů, jakýsi "lavór", který nepředstírá dřevo, ale může kytaře propůjčit velmi zajímavý zvuk.
Zvukově na tom bývá polomasiv většinou mnohem lépe, než překližka. Řekneme-li "většinou", je nutné dodat, že existují i velmi kvalitní (a patřičně drahé) celopřekližkové kytary, které zvukově překonávají laciné polomasivy z dálného Východu.
Polomasiv poslouží prakticky všude, je však nevhodný na trampské akce, na hraní k ohni apod. Je přeci jen choulostivější, proto je vhodné ho přechovávat v pevném pouzdru (kufru) a vyhýbat se vlhkému prostředí, přímému slunci nebo rozpálenému vnitřku auta. Je nutné dávat pozor na sílu používaných strun, "třináctky" na polomasivu s cedrovou přední deskou opravdu nemusí být to pravé. Vždy proto dbejte doporučení výrobce, bývá vhodné používat maximální sílu strun, které jsou povolené – tím máte zaručené, že přední deska bude vybuzená, ale nezačne se kroutit nebo dokonce bortit.
Polomasiv je velmi univerzální kytara, vhodná jak pro začátečníka, který se učí hrát (a má jistotu, že ho to bude bavit ještě v dalších letech), tak i pro profesionála. Polomasivní elektroakustiky bývají "super" pro pódiové vystupování, pro hraní v klubech apod.
Při nákupu polomasivu je nutné pečlivě vybírat a porovnávat. Jde o dražší kytary, které jsou zpravidla pečlivěji zpracovány, takže bude vhodné mezi sebou porovnávat různé značky ve stejné cenové kategorii – zpravidla nemá cenu se upnout k jedné značce nebo dokonce jednomu typu a nechat si ukázat více kusů. Dejte si "cenový strop" a porovnávejte mezi sebou kytary různých výrobců, teprve až narazíte na tu pravou značku, můžete si nechat ukázat další kusy, které jsou skladem.
Celomasiv (masiv)
Celomasivní nástroje jsou nejdražší z celého spektra nabídky a pořizují si je zpravidla zkušení hráči, kteří vědí, co dělají. Pokud si pořizujete celomasiv, pravděpodobně toho víte o kytarách tolik, že bude těžké vám nabídnout (připomenout) informaci, která by pro vás byla nová. Nemělo by tedy smysl se rozepisovat o detailech.
Pokud jen pokukujete po celomasivu a říkáte si "možná jednou...", pak vězte, že celomasiv většinou kupujete k nějakému účelu. Kupovat ho má smysl, pokud hrajete většinou akusticky (buď čistě akusticky nebo vaši kytaru snímá mikrofon) a uplatní se ušlechtilý zvuk jeho dřeva. Celomasivní kytara bývá přirovnávána k živé bytosti, říká se, že dýchá a mluví, že s vámi sroste apod. Bývá dosti choulostivá, kvalitní pevné pouzdro je naprostou nutností, stejně jako péče o vhodnou vlhkost vzduchu (zpravidla 45 – 55% r.v.). Pokud bydlíte v paneláku, budete určitě potřebovat zvlhčovač vzduchu a vlhkoměr, kytaru bude nutné trvale přechovávat v pouzdru a vyndavat jen na dobu, kdy hrajete. Nebezpečím jsou i změny teploty (zvlášť náhlé), přímý sluneční svit a samozřejmě nešetrné zacházení. Platí pravidlo – pokud se cítíte dobře, je na tom kytara také dobře. Pokud je vám horko nebo zima, máte sucho v krku, mlátí to s vámi v autě při průjezdu terénem apod., je to špatně. Zkušení hráči také říkají "nečiň kytaře to, co nechceš, aby někdo činil tobě". Můžete jim věřit!
Asi nebude mít smysl dál pokračovat, protože než si pořídíte celomasiv, jistě tohle všechno budete vědět. Je mi moc líto zničených kytar, které se dostaly do rukou snobů, kteří chtěli demonstrovat, že "na to mají". Bohužel jich bylo dost...
Zde bude na místě se zmínit o nedřevěných materiálech, používaných při výrobě kytar. Některé z nich se tváří jako dřevo a jsou i používány coby náhrada dřeva, jiné si na nic nehrají a používají se tam, kde jsou jejich vlastnosti výhodou a výsledek bývá často lepší, než kdyby se použilo tradiční dřevo.
Jak je od sebe rozeznáte?
Dost těžko... Nejspolehlivější metodou je dostatek informací, které získáte na webu (výrobce i různá fóra). Překližku poměrně dobře poznáte podle váhy – je dost těžká, zatímco celomasiv je lehký, jak pírko. Samozřejmě také podle zvuku i podle pocitu při hraní – překližka je "tupá", zvuku jako by se nechtělo ven z těla. Celomasiv dýchá a mluví, při hře je cítit, jak s vámi komunikuje, vibrace je cítit i na zadní desce. Pro další poznávání potřebujete mít kytaru doma delší dobu, pak poznáte, jestli (a jak) reaguje na změny teploty a vlhkosti – opět masiv reaguje na všechno, překližka si dá leccos líbit. Musíte ale vědět, jak si změny vyložit, stane např. že přijdete někam s kytarou a ona ne a ne se usadit, ladění nedrží, je nestabilní a "jezdí", přitom ale kytara je polomasiv a jeho překližkové luby a záda by měly držet jak helvítská víra...
Přiznám se, že jsem si myslel, že překližku, polomasiv a celomasiv poznám poměrně spolehlivě. Nedávno jsem ale hrál na Taylor BBT (Big Baby, polomasiv) a měl jsem dojem, že mám v ruce celomasiv – se zavázanýma očima bych se určitě chytil :-) Takže dnes si už nic nemyslím a raději se spolehnu na údaje výrobce a recenze v časopisech.
Není překližka jako překližka...
K nejoblíbenějším materiálům pro výrobu předních, zadních desek a lubů kytar patří HPL (High Pressure Laminate, vysokotlaký laminát). Je to materiál, vyrobený na bázi laminátové pryskyřice při vysoké teplotě a tlaku. Je odolný proti vodě, tvarově stabilní, snadno omyvatelný, odolný proti odření i běžným chemickým přípravkům. Společně s dlouhou životností jsou tyto vlastnosti ideální pro použití pro interiéry i exteriéry, např. v nábytkářském průmyslu. Povrchy HPL jsou jen obtížně rozeznatelné od pravého dřeva a jsou dobře cenově dostupné. Někteří výrobci kytar přímo inzerují použití HPL, avšak drtivá většina překližek je vyrobena podobnou technologií. Většina menších výrobců kytar používá překližky pro stavbu levnějších nástrojů a materiál objednávají u externích dodavatelů. Vlastní výrobu HPL mají Taylor a Martin a rozdíl je skutečně slyšet – překližka od Taylorů je opravdu o něčem jiném, než překližka od jiného, menšího výrobce.
Výrobce i prodejce se snaží prodat co nejdráž, zákazník koupit co nejlevněji. Tento odvěký rozpor se u kytar řeší poněkud podivným způsobem – šířením polopravd a zamlčováním podstatných skutečností (pozn. moje osobní zkušenost/názor, just $0.02 worth). V praxi jde o to, že se málokdy přímo dozvíte, z čeho je kytara nebo její část udělaná. Pokud je kytara či její část zhotovená z masivu (tj. kusu dřeva), bývá to vysloveně uvedeno (masiv, celomasiv; něm. Vollmasiv, massiv; angl. solid). Není-li to uvedeno, jde o překližku.
Pokud prodejce např. uvede, že "přední deska je vyrobena z pečlivě vybíraného masivního smrku Sitka, luby a zadní deska jsou zhotoveny z dřeva sapele, což je druh afrického mahagonu", znamená to, že kytara je polomasiv se smrkovou (Sitka) přední deskou a zbytek je překližka, jejímž základem je sapele. Výrok "...jsou zhotoveny z dřeva..." je tedy propagační blábol, který si dovolím označit za pokus o klamání zákazníka. Naštěstí se najdou i velmi solidní prodejci, kteří vše podstatné uvedou rovnou (např. Elderly Instruments, Lansing, MI 48901 USA nebo Musikhaus Thomann, D-96138 Burgebrach, Německo). Než takové jednání se zákazníkem zdomácní i u nás, si budeme asi muset ještě počkat.Moje druhé upozornění se týká výrobců. Většina z nich "outsourcuje" výrobu na dálný Východ, zejména do Číny a Malajsie. To umožňuje sice snížení prodejních cen, takže např. i my, evropská chudina, máme šanci se dostat ke kvalitnějšímu nástroji, na druhé straně se leckterý začátečník může nachytat na tradiční americkou značku. Nástroje z dálného Východu však nemívají stejnoměrnou kvalitu, takže můžeme najít jak vynikající kousek, tak i naprostý zmetek. Poněkud divně působí, když je na nástroji čínské výroby inzerována rezonanční deska ze smrku Engelmann nebo Sitka – oba totiž rostou na západním pobřeží USA a Kanady. Dost těžko si umím představit, jak nějaká čínská fabrika ve velkém dováží Sitku, když např. C.F. Martin nebo McPherson inzerují, jak vykupují polomy...
Jen několik větších výrobců nepřesunuje výrobu do oblastí s lacinou pracovní silou. Ti si však nechají vše zaplatit, takže i polomasiv z jejich dílen vyjde dráž, než masiv z Číny. Útěchou nám budiž, že tito výrobci nabízejí velmi kvalitní zpracování, takže je prakticky jeden nástroj jako druhý. Řada výrobců se orientuje na dražší modely, zatímco výroba levnějších probíhá v zemích s lacinou pracovní silou. Posuzování celkové kvality produkce je pak mnohem obtížnější. U některých výrobců může být takové rozdělení výroby dle modelů jen fáma, ve skutečnosti se kompletní sortiment vyrábí např. v Číně a "vyšší modely" se získávají pouhým tříděním. Dopátrat se pravdy je pak velmi těžké, Číňanům ani nevadí na svou produkci lepit nálepky s nápisem "made in U.S.A.", dokonce umožňují existenci fiktivních výrobců, kteří de facto jen prodávají jejich produkci, opatřenou dohodnutou značkou.
Buď jak buď, buďme rádi za čínské nástroje. Jich nebýt, mnoho z nás by nehrálo vůbec, nebo bychom se nedoplatili...
Jakou kytaru si vybrat?
Nejdůležitějším kritériem bývá cena. Většinou platí, že překližka bývá nejlevnější, celomasiv nejdražší. Není však důvod považovat překližku za méněcennou nebo polomasiv za kompromis, jak se za rozumný peníz dostat k jakž takž hrajícímu nástroji. V mnoha případech bývá pečlivě zpracovaná překližka lepší, než odfláknutý masiv. Vždy vybíráme podle toho, k čemu budeme nástroj používat - k hraní je jasné, ale kde a co hrajeme už někdy méně. Následující platí ponejvíc pro tzv. westernové kytary (dreadnought či jumbo). Takže:
Překližka
bude vhodná nejen na vandrování a do hospody, ale také k pódiovému vystupování v kapele. Pokud je vaší oblíbenou technikou hry strumming (rytmické údery a poměrně statické držení akordů) a nedokážete hrát bez trsátka, je pro vás jednoznačnou volbou. Překližku zvolíme i na skladby, jejichž těžiště je spíš v rytmu nebo váš projev je spíš o zpěvu, než o hraní. Je třeba počítat s tím, že jejich zvuk bude spíš "drátěný", slabší, leckdy se vám zdá, jako by byl uvězněný uvnitř a nemohl ven. Překližka hraje výborně s novými strunami, ale poměrně rychle zvuk ztrácí na hlasitosti i razanci. Bývají výborné jako elektroakustiky, pokud jsou osazeny snímači typu humbucker nebo piezo.
Výhodou překližky je její odolnost, nízká cena a minimální nároky na údržbu. Na překližku většinou nepotřebujete ani pevný kufr, bohatě stačí měkký obal (tzv. rockbag či gigbag). Vyskytují se v mnoha barevných provedeních, mohou být i stylově pomalované. Tvarem a velikostí to bývá nejčastěji dreadnought či jumbo, méně často menší těla tvaru OM.
Nevýhodou je především zvuk. Můžete se spolehnout na to, že 99% zvuku vyrobí přední deska – luby a záda kytary se na zvuku prakticky nepodílejí. Další nevýhodou je váha, překližky bývají těžké (podle toho je také poměrně spolehlivě poznáte, čím větší podíl masivu na kytaře, tím je nástroj lehčí). Pokud budete nastavovat průhyb krku, budete u překližky muset postupovat pečlivěji – překližka pracuje jinak, než dřevo a je celkově nepoddajná. Na druhé straně se tolik neprojeví změna síly strun, pokud místo standardní sady použijete nějakou hybridní, většinou vám to projde bez nutnosti nastavovat průhyb krku nebo upravovat kobylkový plátek (sedlo).
Je jen škoda, že řada výrobců považuje překližky za laciné nástroje, kterým není třeba věnovat tolik péče při výrobě. Proto najdeme mezi překližkami tolik zmetků, které vyžadují zásah kytaráře nebo jsou dokonce neopravitelné. Při nákupu je tedy nutné být jako ostříž a vždy kupovat jen tehdy, je-li skladem více (minimálně 5-6) kusů od stejného typu. Přesto by dobrá překližka neměla chybět v naší výbavě, protože použití je opravdu nejširší.
Polomasiv
Většina polomasivů má přední rezonanční desku masivní, luby a "záda" bývají z překližky. Nejsou však vyloučené jiné kombinace, např. masivní přední a zadní deska a překližkové luby apod. Je třeba se zmínit i o kytarách typu Ovation, tvořené masivní přední deskou a luby plus zadní desku tvoří výlisek z kompozitů, jakýsi "lavór", který nepředstírá dřevo, ale může kytaře propůjčit velmi zajímavý zvuk.
Zvukově na tom bývá polomasiv většinou mnohem lépe, než překližka. Řekneme-li "většinou", je nutné dodat, že existují i velmi kvalitní (a patřičně drahé) celopřekližkové kytary, které zvukově překonávají laciné polomasivy z dálného Východu.
Polomasiv poslouží prakticky všude, je však nevhodný na trampské akce, na hraní k ohni apod. Je přeci jen choulostivější, proto je vhodné ho přechovávat v pevném pouzdru (kufru) a vyhýbat se vlhkému prostředí, přímému slunci nebo rozpálenému vnitřku auta. Je nutné dávat pozor na sílu používaných strun, "třináctky" na polomasivu s cedrovou přední deskou opravdu nemusí být to pravé. Vždy proto dbejte doporučení výrobce, bývá vhodné používat maximální sílu strun, které jsou povolené – tím máte zaručené, že přední deska bude vybuzená, ale nezačne se kroutit nebo dokonce bortit.
Polomasiv je velmi univerzální kytara, vhodná jak pro začátečníka, který se učí hrát (a má jistotu, že ho to bude bavit ještě v dalších letech), tak i pro profesionála. Polomasivní elektroakustiky bývají "super" pro pódiové vystupování, pro hraní v klubech apod.
Při nákupu polomasivu je nutné pečlivě vybírat a porovnávat. Jde o dražší kytary, které jsou zpravidla pečlivěji zpracovány, takže bude vhodné mezi sebou porovnávat různé značky ve stejné cenové kategorii – zpravidla nemá cenu se upnout k jedné značce nebo dokonce jednomu typu a nechat si ukázat více kusů. Dejte si "cenový strop" a porovnávejte mezi sebou kytary různých výrobců, teprve až narazíte na tu pravou značku, můžete si nechat ukázat další kusy, které jsou skladem.
Celomasiv (masiv)
Celomasivní nástroje jsou nejdražší z celého spektra nabídky a pořizují si je zpravidla zkušení hráči, kteří vědí, co dělají. Pokud si pořizujete celomasiv, pravděpodobně toho víte o kytarách tolik, že bude těžké vám nabídnout (připomenout) informaci, která by pro vás byla nová. Nemělo by tedy smysl se rozepisovat o detailech.
Pokud jen pokukujete po celomasivu a říkáte si "možná jednou...", pak vězte, že celomasiv většinou kupujete k nějakému účelu. Kupovat ho má smysl, pokud hrajete většinou akusticky (buď čistě akusticky nebo vaši kytaru snímá mikrofon) a uplatní se ušlechtilý zvuk jeho dřeva. Celomasivní kytara bývá přirovnávána k živé bytosti, říká se, že dýchá a mluví, že s vámi sroste apod. Bývá dosti choulostivá, kvalitní pevné pouzdro je naprostou nutností, stejně jako péče o vhodnou vlhkost vzduchu (zpravidla 45 – 55% r.v.). Pokud bydlíte v paneláku, budete určitě potřebovat zvlhčovač vzduchu a vlhkoměr, kytaru bude nutné trvale přechovávat v pouzdru a vyndavat jen na dobu, kdy hrajete. Nebezpečím jsou i změny teploty (zvlášť náhlé), přímý sluneční svit a samozřejmě nešetrné zacházení. Platí pravidlo – pokud se cítíte dobře, je na tom kytara také dobře. Pokud je vám horko nebo zima, máte sucho v krku, mlátí to s vámi v autě při průjezdu terénem apod., je to špatně. Zkušení hráči také říkají "nečiň kytaře to, co nechceš, aby někdo činil tobě". Můžete jim věřit!
Asi nebude mít smysl dál pokračovat, protože než si pořídíte celomasiv, jistě tohle všechno budete vědět. Je mi moc líto zničených kytar, které se dostaly do rukou snobů, kteří chtěli demonstrovat, že "na to mají". Bohužel jich bylo dost...
Zde bude na místě se zmínit o nedřevěných materiálech, používaných při výrobě kytar. Některé z nich se tváří jako dřevo a jsou i používány coby náhrada dřeva, jiné si na nic nehrají a používají se tam, kde jsou jejich vlastnosti výhodou a výsledek bývá často lepší, než kdyby se použilo tradiční dřevo.
Jak je od sebe rozeznáte?
Dost těžko... Nejspolehlivější metodou je dostatek informací, které získáte na webu (výrobce i různá fóra). Překližku poměrně dobře poznáte podle váhy – je dost těžká, zatímco celomasiv je lehký, jak pírko. Samozřejmě také podle zvuku i podle pocitu při hraní – překližka je "tupá", zvuku jako by se nechtělo ven z těla. Celomasiv dýchá a mluví, při hře je cítit, jak s vámi komunikuje, vibrace je cítit i na zadní desce. Pro další poznávání potřebujete mít kytaru doma delší dobu, pak poznáte, jestli (a jak) reaguje na změny teploty a vlhkosti – opět masiv reaguje na všechno, překližka si dá leccos líbit. Musíte ale vědět, jak si změny vyložit, stane např. že přijdete někam s kytarou a ona ne a ne se usadit, ladění nedrží, je nestabilní a "jezdí", přitom ale kytara je polomasiv a jeho překližkové luby a záda by měly držet jak helvítská víra...
Přiznám se, že jsem si myslel, že překližku, polomasiv a celomasiv poznám poměrně spolehlivě. Nedávno jsem ale hrál na Taylor BBT (Big Baby, polomasiv) a měl jsem dojem, že mám v ruce celomasiv – se zavázanýma očima bych se určitě chytil :-) Takže dnes si už nic nemyslím a raději se spolehnu na údaje výrobce a recenze v časopisech.
Není překližka jako překližka...
K nejoblíbenějším materiálům pro výrobu předních, zadních desek a lubů kytar patří HPL (High Pressure Laminate, vysokotlaký laminát). Je to materiál, vyrobený na bázi laminátové pryskyřice při vysoké teplotě a tlaku. Je odolný proti vodě, tvarově stabilní, snadno omyvatelný, odolný proti odření i běžným chemickým přípravkům. Společně s dlouhou životností jsou tyto vlastnosti ideální pro použití pro interiéry i exteriéry, např. v nábytkářském průmyslu. Povrchy HPL jsou jen obtížně rozeznatelné od pravého dřeva a jsou dobře cenově dostupné. Někteří výrobci kytar přímo inzerují použití HPL, avšak drtivá většina překližek je vyrobena podobnou technologií. Většina menších výrobců kytar používá překližky pro stavbu levnějších nástrojů a materiál objednávají u externích dodavatelů. Vlastní výrobu HPL mají Taylor a Martin a rozdíl je skutečně slyšet – překližka od Taylorů je opravdu o něčem jiném, než překližka od jiného, menšího výrobce.
Krky kytar se někdy vyrábějí ze Stratabondu. Stratabond je obchodní značkou firmy Rutland Plywood Corporation a objevil se v roce 1987. Jde opět o laminovaný materiál na bázi dřeva. 6 cm silný blok Stratabondu je složen z 29 vrstev barvené březové dýhy. Vrstvy jsou skládány tak, aby byl dodržen směr let dřeva. Různým barvením vrstev se dosahuje velmi zajímavého vzhledu. Nejčastěji se používá k výrobě pažeb zbraní a rukovětí luxusního nářadí. Stratabond je velmi houževnatý, takže se používá i k výrobě luků. Výrobci kytar ho objevili poměrně nedávno a používají ho jako cenově přístupnější náhradu tropických odrůd mahagonu, jehož cena v posledních letech značně vzrostla.
Krky ze Stratabondu najdeme jak na levnějších nástrojích, tak i na kytarách střední třídy. U akustických kytar tento materiál nejčastěji používá Martin a Gibson, mnohem častěji ho však najdeme u elektrických kytar, kde je použití dřevěného masivu poněkud problematické vzhledem k delší menzuře (proto bývá zvykem krk konstruovat z více dílů, aby se zabránilo jeho kroucení). Zvláštní vzhled Stratabondu také bývá vítaným zpestřením.
Ačkoli Micarta nepatří mezi překližky, je nutné se o ní zmínit proto, že se z ní občas vyrábějí hmatníky a kobylky. Micartou nazýváme laminát, tvořený zpravidla plátnem, papírem nebo skelnou tkaninou a termosetickou pryskyřicí (epoxidová, fenol-formaldehydová, melamin-formaldehydová, silikonová). Původně vznikla jako materiál pro elektrikářské účely, dnes se velmi často používá na střenky nožů a rukojeti nářadí. Struktura Micarty může být téměř libovolná (vzhled jako dřevo, plátěná textura, slonovina atd.). Má nízkou hmotnost a dostatečnou pevnost. Hmatníky a kobylky z Micarty najdeme pouze na nejlevnějších nástrojích a výrobci se použitím tohoto materiálu zpravidla příliš nechlubí.
Nakonec ještě pár kuriozit: K nedřevěným materiálům patří určitě hliník, z kterého pár kytar vyrobil i C. F. Martin. Jejich elektroakustika 000CE AL Cherry má tělo z třešňového masivu a přední rezonanční desku z hliníku, jehož povrch je upraven leptáním.Aby byl výčet toho, co se týká masivů a překližek úplný, zmiňme se ještě o kytarách z kompozitů. Ty se střídavým úspěchem vyrábí Composite Acoustic, Meridian, MS USA (www.compositeacoustic.com).
Používají se uhlíkové kompozity, konstrukce je tvořena tělem a krkem z jednoho kusu a má "integrované" i žebrování. Krk je tak tuhý, že nepotřebuje vnitřní napínák, kytara je již optimálně nastavena z výroby. Výrobce mezi přednostmi uvádí praktickou nezničitelnost kytary, stabilitu ladění a zvuk, nezávislý na okolní vlhkosti a teplotě. CA nabízí především cestovní elektroakustické kytary s malým tělem, v sortimentu lze však také najít kytaru s tělem typu Dreadnought. K dispozici je množství různých povrchových úprav. V celé řadě recenzí jsou tyto kytary velmi dobře hodnoceny (zejména jejich hratelnost), nahrávky zní velmi pěkně jak "na sucho" (snímané mikrofonem), tak i přes aparát. Bohužel si jejich cena nezadá s cenou kvalitního celomasivu (např. Martin D28). Starší kytaru tohoto typu lze koupit za cenu kolem $1700 (US).
Vývoj kytary z kompozitů je velmi složitý a stal se např. předmětem diplomové práce Stephena M. Proberta na University of Washington z roku 2007 (stáhnout zde). Teoretický rozbor, obsahující mj. testování různých materiálů, počítačové analýzy, optimalizace a konečný návrh kytary lze najít v pracích Jonathana Hillera (stáhnout zde a zde). Tyto práce obsahují množství informací, které by bylo možné zpětně uplatnit i na vývoj a optimalizaci kytary z klasických materiálů - mohly by tedy být zajímavé i pro výrobce kytar.
Komentáře
Roman