Plast, TUSQ, kost, eben...

K nejpoužívanějším materiálům těchto komponentů patří plast, ebenové či jiné tvrdé dřevo, kost a u kobylkových kolíčků i kov (mosaz, bronz). Nejvíc nejasností je kolem materiálu TUSQ.

TUSQ (Graph Tech) je ve skutečnosti pryskyřice, zpracovávaná pod vysokým tlakem. Není to tedy žádná umělá slonovina (man made ivory, jak nabubřele tvrdí výrobce, který nabízí výrobky z tohoto materiálu pod řadou značek, jako např. NUBONE, ResoMax, Fossalite apod.). Pro tento materiál tedy platí vše, co bylo řečeno o plastu s jedinou výjimkou - neopotřebovává se tak rychle, jako nějaký no-name čínský plast. Prezentace TUSQ coby "umělé slonoviny" tedy není zcela korektní (znalci to označují za reklamní shit), ono totiž slonovinu opravdu nejde vyrobit v autoklávu. TUSQ je velmi tvrdý a dost těžko se opracovává, avšak to mu tonální vlastnosti kosti nepropůjčí. Rozhodně se vyplatí upgrade na kost, i když to není zrovna levná záležitost a měl by o tom uvažovat každý majitel celomasivní kytary (inspirací budiž kytary Taylor řady 900 a PS), stejně tak to nebude od věci i u dražších polomasivů. Neprohloupíte však u žádné kytary, rozhodující spíš bude ekonomická rozvaha, aby výměna plastu (TUSQ) nebyla nakonec dražší, než celá kytara...

Sedlo a ořech z TUSQ.

Kobylkové kolíčky z TUSQ.

Kost je bezesporu nejvhodnějším a nejkvalitnějším materiálem. Používá se buvolí či hovězí, příp. oslí kost. Velmi ceněný je rovněž buvolí roh, který má vlastnosti velmi husté a tvrdé kosti.

Sedlo a ořech z kosti dodá kytaře jasný, průzračný, poměrně ostrý zvuk. Kost je velmi tvrdá a lépe přenáší vibrace na vrchní desku. Pokud požadujete měkký, dřevěný zvuk, bude vhodnější ebenové sedlo, je však nutné počítat s tím, že eben nemá tak dlouhou životnost, jako kost. Ořech z ebenu se běžně nepoužívá. Výměna plastového sedla a ořechu za kost je velmi znát a může kytaru posunout o třídu výš.

Kobylkové kolíčky, sloužící k upevnění strun, mají rovněž vliv na zvuk kytary. Na nejlevnějších kytarách samozřejmě najdeme kolíčky plastové, které poměrně špatně přenášejí zvuk. Kytara pak zní slabě a jakoby ořezaně, jakoby byla vycpaná ručníkem. Na kvalitních kytarách s menším tělem najdeme standardně kolíčky ebenové. Kytara pak zní kulatě, dřevěně, vyšší harmonické jsou poněkud utlumené. Bronzové či mosazné kolíčky dodají kytaře velmi jasný cinkavý zvuk, neobvykle ostrý attack a prodloužený sustain. Jsou v porovnání s ostatními materiály velmi těžké, čímž se změní hmotnost kobylky a tým kmitání vrchní desky. Každá kytara vyžaduje "své" kolíčky, samozřejmě i v závislosti na tom, jaký žánr a styl hrajeme.

Pravidlem je, že na kvalitní kytaru patří pouze přírodní materiály. Žádný umělý zázrak se tedy nekoná. Součásti z přírodních materiálů jsou ovšem dražší, i když např. kost sama o sobě není nijak drahá. Jde o to, že z přírodních materiálů nelze tak snadno vyrábět součásti, jako z plastů. Nelze např. lisovat, stříkat odlitky a vyrábět ve velkých sériích "na jedno bouchnutí". Zvýšená pracnost se pak odrazí i v ceně.

TUSQ, NUBONE či jiné umělé náhražky kosti v sobě skrývají nebezpečí, že koupíme plast za cenu kosti. Občas je tedy důležité poznat, o jaký materiál se jedná. Nemusí to však být zrovna snadné, pokud součástka nenese stopy lisování či tlakového odlévání.

Plastové součástky nesou stopy lisování či tlakového odlévání, např. čtyřhranné otvory, ostré prolisy, součásti jsou až nápadně stejné, jedna jako druhá apod.

Někdy stačí např. na plynovém sporáku rozpálit litinovou plotnu, na kterou nasypeme nepatrné množství materiálu, opilované ze součástky. Kost poznáme podle charakteristického zápachu, naopak plast se začne tavit. Stoprocentní jistotu materiálu však nelze mít nikdy, pokud ho budeme zkoumat v domácích podmínkách.