Ztrácí C. F. Martin reputaci?

Personální zemětřesení počátkem roku 2012 přineslo náhradu ebenových hmatníků materiálem, označovaným jako Black Richlite. Je to kompozitní materiál, vyráběný za vysokého tlaku z papíru a (pravděpodobně fenolické) pryskyřice. Používá se např. na rukověti ručního nářadí, pažby zbraní apod. Je velmi podobný dříve užívanému materiálu Micarta, který se vyskytoval na hmatnících a kobylkách nejlevnějších nástrojů. Richlite je certifikován organizací FSC (Forest Stewardship Council), jehož základní myšlenkou je podporovat environmentálně odpovědné, sociálně přínosné a ekonomicky životaschopné obhospodařování lesů celého světa, a tím napomoci chránit mizející, ohrožené a devastované světové lesy.

Hmatníky a kobylky z Richlite lze najít na kytarách Martin řad Performing Artist Series, X Series, 1/Road Series, Limited Editions, New Models, Little Martin, 16 Series a Special Editions, vyrobených v roce 2012 a později. Překvapující je např. to, že Richlite najdeme i na CEO modelech, což je mimořádná edice tzv. "zaměstnaneckých" kytar - tedy něco "onačejšího", co si pánové u Martinů vyrábějí pro sebe a na trh se dostane jen výjimečně. Poněkud s tím kontrastuje fakt, že Richlite nenajdeme např. na standardních modelech (typy 00, 000, D, J, M, OM) řady 18, 28, 21, 35, 40, 41, 42, 45, samozřejmě ani na dražších Marquis Collection.

Richlite ovšem není jedinou změnou ve výrobní strategii firmy C. F. Martin. Stále problematičtější dostupnost vhodného dřeva firmu dovedla k tomu, že v Kanadě vykupuje staré, vyřazené dřevěné konstrukce mostů, zhotovené ze smrku Sitka. Tyto konstrukce, které by jinak skončily nejspíš v drtičkách a posloužily jako surovina pro výrobu papíru, jsou využívány k výrobě rezonančních desek (!) kytar typu GPCPA4 Sapele z řady Performing Artist. Tento typ kytary je prezentován jako výrobek, 100% splňující certifikaci FSC díky použití certifikovaného dřeva sapeli na zadní desce a lubech, přední rezonanční desce z FSC certifikovaného dřeva recyklovaného smrku Sitka a samozřejmě hmatníku a kobylce z Richlite. Kytara byla prezentována na veletrhu hudebních nástrojů National Association of Music Merchants (NAMM) v kalifornském Anaheimu v roce 2012 jako výrobek, šetrný ke světovým lesům.

I když je ekologicky odpovědné uvažování hezké, je přeci jen důležitější, jak takové výrobky přijme muzikantská veřejnost. Pokoušel jsem se proto po několik měsíců zjišťovat názory muzikantů na tyto kytary i na trendy, nyní prosazované firmou C. F. Martin. Po prozkoumání více, než stovky komentářů lze konstatovat, že jsou až na ojedinělé výjimky odmítavé a jediným důvodem, proč by si zájemci takovou "ekologickou" kytaru koupili, by mohla být výrazně nižší cena. To však v praxi neplatí, "ekologická" GPCPA4 Sapele stojí v Německu 1359 eur, verze GPCPA4 Rosewood s palisandrovými (necertifikovanými) luby a "zády" stojí 1368 eur.

Zahlédl jsem i zajímavý názor, že výrobce, který chce patřit k respektované špičce, by nikdy neměl ani část své výroby přesunout do zemí s levnější pracovní silou (Asie, Mexiko apod.), nikdy by neměl vyrábět laciné překližkové modely, nikdy by se neměl snížit k používání náhražkových materiálů a technické inovace musí být naprosto zjevným průlomem směrem k lepším zvukovým vlastnostem nástroje. V těchto souvislostech tedy výrazně ztrácí jak C. F. Martin (druhořadé materiály, laciné překližkové modely) tak i Taylor (výroba levnějších překližkových modelů v Mexiku). Jejich výrobky lze proto považovat za předražené. Vítězem této debaty se naopak stal McPherson i přesto, že jeho standardní modely jsou téměř 3x dražší, než standardní modely Taylor a Martin.

Další zajímavý názor byl o tom, že lze za pár let očekávat problémy s rychlitovými hmatníky, protože krky ze dřeva pracují, zatímco Richlite nikoli, příp. úplně jinak, než dřevo. Vzniknou tím síly, které budou kroutit krk a výsledkem bude kratší životnost takové kytary. V jiném názoru se objevila obava, jak dopadne hmatník při přepražcování. Konečně jsem se (a nikoli jednou) setkal s obavou, že Richlite může být karcinogenní (tj. může vyvolávat rakovinu) a může též do vzduchu uvolňovat zdraví škodlivé látky a proto by se prý měl kufr s nástrojem po otevření očichat, jestli nevydává podezřelý "chemický" zápach. Na protiargument, že se Richlite používá na rukověti šroubováků, pilníků, pilek apod. autor tohoto názoru reagoval tím, že pilníky a šroubováky má v dílně, ale kytaru v pokoji, kde spí a to je prý rozdíl. Inu, názory mohou být různé, ale vždy má smysl je vzít v úvahu.

V souvislosti s používáním náhražkových materiálů na kytarách C. F. Martin jsem se dočetl celou řadu poukazů na fakta, s nimiž lze jen velmi těžko polemizovat. Namátkou vybírám:

• experimentování s náhražkovými materiály má u firmy C. F. Martin letitou tradici. Od roku 2001 se např. objevují kytary Martin s ozvučnou deskou z hliníkového plechu, tato firma je i pionýrem např. v použití stratabondu na krky apod. Jiné firmy ale volí jiné cesty, např. jiné druhy dřeva - Bob Taylor se zasadil o širší použití ovangkolu, sapeli, ořechu apod., tedy materiálů, které se před 30 lety na kytarách prakticky nevyskytovaly. Při srovnávání je však velmi nápadná snaha firmy Martin použít co nejlevnější materiály, zatímco jiní výrobci novými materiály řeší spíš problém dostupnosti tradičních druhů dřev.

• výroba hudebních nástrojů není hlavním spotřebitelem dřeva, ve srovnání se stavebnictvím, chemickým a papírenským průmyslem je zanedbatelná.

• při lesních požárech a jiných živelních událostech je zničeno mnohem víc dřeva, než se vytěží pro potřeby výroby hudebních nástrojů.

• náhražkový materiál může být v konečné fázi mnohem větší ekologickou zátěží, než těžba dřeva jako taková. Materiály na bázi pryskyřičných kompozitů se v přírodě jen velmi těžko rozkládají.