Životnost kytary

No ono je to trošku jinak. Překližka skutečně hraje jen malou částí desky, polomasiv je na tom poněkud líp a celomasiv hraje více či méně celý. Pokud bychom měřili (např. interferometrem) amplitudu v jednotlivých částech desky a pokusili se naměřené hodnoty graficky interpretovat tak, že čím je amplituda větší, tím je barva teplejší (ve stupnici od modré do červené), dostali bychom obrázek, který až nápadně (samozřejmě až na barvy) připomíná lak "sunburst". Ve skutečnosti je situace kolem kmitání rezonanční desky kytary mnohem složitější, neboť rozložení amplitudy v jednotlivých částech desky je kmitočtově závislé a uplatňují se zde různé - příčné i podélné - módy vybuzení. Více informací najdete v diplomové práci Stephena M. Proberta na University of Washington v roce 2007 (stáhnout zde). Teoretický rozbor, obsahující mj. testování různých materiálů, počítačové analýzy a optimalizace a konečný návrh kytary lze najít v pracích Jonathana Hillera (stáhnout zde a zde).

Housle vydrží tak dlouho proto, že jsou poměrně malé, tah strun je malý a navíc konstrukce nenamáhá desku torzí (kroucením). Tah strun z větší části přejímá struník, horní deska je vystavena pouze tlaku v místě, kde je vzepřena kobylka. Klenutá deska (archtop) je i z fyzikálního hlediska lépe "vybavena" pro snášení tlaku, klenba umožňuje výhodnější rozložení síly a hlavně její přenos směrem k lubům. Nejpodstatnější jsou všem rozměry, větší nástroje podobné konstrukce (violoncello, kontrabas) se tak vysokého věku nedožívají. Dřevo je jen dřevo a malý nástroj s malými silami na tom vždycky bude líp.

Plochá přední deska kytar však poskytuje barevnější, bohatší zvuk s vyšším obsahem harmonických. Sustain je o mnoho delší. Je to ale podmíněné účinnějším přenosem energie kmitající struny na desku. Ta bývá buzena mnohem víc, než u houslí a o poznání víc, než u archtop (klenutých) kytar. Účinnější přenos energie zajišťuje právě způsob uchycení strun, u těchto kytar s plochou deskou je to známé zakolíčkování do otvoru v kobylce a desce. Deska je však torzně namáhána, což má u kytar s tenčí horní deskou fatální důsledky. Kytara sice "líp hraje" (k vybuzení desky je třeba menší energie), rychleji se vyhrává, ale po čase se deska začne kroutit a bortit - před kobylkou se propadá, za kobylkou se vzdouvá.

Tyhle akustiky-babičky skutečně hrajou. Pokud se nepletu, tak Norman Blake pořád hraje na Martin D18 z roku 1937. Tenkrát ještě bylo dřevo, výrobce si mohl vybírat (i pro sériovou produkci), bylo možné běžně používat např. brazilský palisandr (brazilian rosewood, někdy též palisandr Rio). Jeho těžba je dnes velmi omezená a když chcete takový nástroj vyvézt za hranice, je třeba mít tzv. passport, dokládající původ dřeva. Sice se to tak úplně netýká kytar v přehledu, ale za ideální kombinaci dřev se často považuje brazilian rosewood na záda a luby a smrk Adirondack na předek a vnitřní žebrování. Je zajímavé, že v USA si vysoce cení alpský smrk nebo Engelmanna, zatímco my v Evropě slintáme na Sitku nebo Adirondack.

Jak co hraje, záleží na materiálu. Tvrdost (hustota) dřeva má zásadní vliv nejen na rychlost mechanické vlny, která se v něm šíří, ale také na útlum této vlny. Pokud hrajete na celomasiv s tělem z nějakého palisandru (Dalbergia), akácie (Fabaceae) nebo podobného dřeva, asi ucítíte, jak celý nástroj vibruje, včetně krku. U mahagonu je to téměř neznatelné. Když si dáte spodní stranu předloktí (tam je citlivá kůže) nad ozvučný otvor, ucítíte, jak kytara "dýchá".